20. kolo

Report

Návrat po mém pracovně – zábavním volnu nabral na obrovských otáčkách. Chtě se jet podívat na slavnou Benficu, kterak poměří své síly s Jaroslavicemi, nestačil jsem se ani nadát a už jsem stál oblečen v posvátných barvách našeho velkoklubu, navíc s milovaným číslem 8 na zádech na trávníku v Jaroslavicích. Rovnou v základní sestavě, bez účasti na soustředění (stejně žádné nebylo), bez jediné absolvované tréninkové jednotky (kluci z béčka stejně na tréninky nechodí) a po krátkém rozcvičení standardní rumplovačkou na bránu.

Ano, již z úvodu je jasně patrné, že Benfica odjela do Jaroslavic značně oslabena virózami, vymknutým kotníkem, rozbitým kolenem a výletními povinnostmi stálic a opor našeho mančaftu. El Commandante tak musel sáhnout hluboko do rezerv týmu a již podruhé v této sezóně oprášit zašlý lesk dvou žijících legend a opět je vybrousit do oslňujícího lesku. Ano, vážení, hovořím o své maličkosti a Slávovi Pospíchalovi. Záda nám všem z lavičky jistila opora ze všech největší – Radek „Bejbl“ Strnad.

S odhodláním obětovat se pro výsledek a mužstvo, nechat na hřišti srdce a pokud to bude potřeba, sebeobětovat se, jsem se po úvodním hvizdu dal do klusu, který postupem času (od 2. minuty) přešel v chůzi. Co mi chybělo v poziční hře a po stránce kondice, jsem vyvažoval diskuzními schopnostmi jak s hlavním rozhodčím, tak především s domácí obranou.

Zápas jsme si snažili hlavně užít, neboť co si budeme povídat, o výsledku bylo jasno již před utkáním. Domácí brankový příděl rozdělili rovnoměrně do obou poločasů. Škoda, že si snad až na jeden gól nebyli schopni připravit brankové příležitosti. Vzali tak za vděk našimi chybami, za což museli být jistě rádi, jelikož po většinu prvního poločasu působili dost nervózním dojmem. Střelec tří branek, nechť na věky věků propadne v tabulce oblíbenosti na samé dno. Co toto bylo za člověka? :-O

Jinak nám v 67. minutě vyloučili Tondu Dvořáka za hru rukou mimo pokutové území, když se snažil zabránit domácímu hráči dát gól z úniku. Rukou hrál, gólu nezabránil, ten ale pro faul rozhodčí neuznal. Tonda musel ven a do brány šel Sláva Pospíchal. Nejlépe chytající obránce nebo nejlépe bránící brankář? Přímák z hranice velkého vápna ale Sláva nechytil a náš oblíbenec se mohl radovat ze svého hattricku. „Aby ses neposr…“. Branková akce měla ještě jeden trpký konec. Musel jsem si nechat zajít chuť na gól a zanechat veškerých fotbalových fines. Byl jsem stažen na pozici předstopera, kde zněl úkol jasně – nikdo nesmí projít. Domácí obrana si v ten okamžik hlasitě oddechla.

Na závěr jen dodám, že jsme gól už nedostali, a naopak jsme domácím pokazili čisté konto, když se v úplném závěru prosadil Ondra Čermák.

Fotbalu zdar!

P.S.: Můj i sen všech domácích fanoušků stále žije. Ještě jednou, naposledy, letos vidět hrát legendu v posvátných barvách Benfiky před domácími El Fanaticos na nejposvátnější půdě ze všech. Na stadionu, kde znám každičký drn, a kde ještě dnes doznívá ozvěna oslavných chorálů mého jména, jež zde s železnou pravidelností zaznívaly každý domácí zápas.

El Commandante, rukavice je hozena!