7. kolo

Report

Precizně střižený pažit, dechovka k poslechu, vůně uzených klobásek a krásné slunečné, i když trochu větrné počasí, slibovaly příjemně strávené nedělní odpoledne na severu znojemského okresu. Vše podtrhoval výhled na protější kopec, kde dozrávaly vinné hrozny.

Bohužel mi ale nebylo přáno si tuto nedělní idylku vychutnávat i během zápasu. Od samého začátku zápasu mě i ostatním hostujícím fanouškům a hráčům místní ukázali svoji odvrácenou (doufám, že ne pravou) tvář. Křik, hrubé nadávky, omezenost, křupanství a neuvěřitelná agresivita. Vše navíc ještě podtrhl svým výkonem hlavní rozhodčí, který utkání vůbec nezvládl.

Do zápasu jsme vstoupili aktivně a vyzkoušeli několikrát pozornost domácího brankáře střelami ze střední vzdálenosti. Domácí se snažili kombinovat, nicméně naráželi na náš obranný blok. Po jednom z nákopů do našeho velkého vápna si skákající míč našel ve změti těl stoper Martin Hlávka, který si nešťastnou náhodou nastřelil od stehna míč do své vlastní ruky. Údajně se jednalo o situaci, která se podle aktuálně platných pravidel nepíská a hra tak měla dále plynout. Rozhodčí a domácí diváci byli ale jiného názoru. Pokutový kop! (pravidla takto detailně neznám – proto nemohu a nebudu soudit). Pomezní rozhodčí tuto situaci komentoval slovy, že neví, ale že když to hlavní takto pískl, bude stát za jeho zády. A i když třeba píská špatně, tak ať jsme rádi, že to někdo píská. Co? Domácí se štěstím penaltu proměnili. Štěpán skvěle vystihl stranu, bohužel chybělo kousek štěstí a mohl to chytit.

Po zbytek první půle jsme byli jasně lepším celkem, který domácí přehrával ve všech aspektech hry, až na jeden – tvrdost. V mnoha případech domácí hráli daleko za hranicí fair play a naše kluky dohrávali i po odehraných míčích. Všechny tyto situace byly doprovázeny neslušnými a hrubými výrazy domácích fanoušků a mnohdy i hráči samotnými. Co je nejsmutnější, také ze strany „šílence“ na domácí lavičce ozdobeného šálou domácího „fan klubu“ – bohužel bez reakce a povšimnutí ze strany hlavního rozhodčího, přestože mnohé invektivy směřovaly i na jeho adresu.

Druhý poločas jsme pokračovali v nátlakové hře, bohužel ale bez gólového výsledku. Ve snaze vyrovnat se tvrdosti domácích vznikaly situace, které jen přilévaly olej do ohně a někteří domácí „fanoušci“ vzteky rudli a pěnili. „Šílenec“ na lavičce už nedbal ani vymezeného prostoru pro trenéry a pobíhal po celé lajně.
Nejhůř bylo cca v 70. minutě, kdy se domácí dostali do dvoubrankového vedení. V záplavě zážitků a emocí si branku nevybavuji. „Šílenec“ neopomenul oslavit branku provokacemi, výsměchem a gesty směrem na naši lavičku. Zdálo se mu, že je po zápase.

To však byla chyba lávky. Naši borci se nesesypali a dále dominovali utkání s vírou, že se to prostě musí zlomit. A ono taky jo. V 88. minutě – faul v pokutovém území. Míč si vzal Tomáš Prokeš a v klidečku poslal brankáře na opačnou stranu branky – 2:1. V poslední minutě pak dlouhý aut nebo roh (omlouvám se, následná euforie mi zatemnila mozek), obránce se srazil s vybíhajícím brankářem v malém vápně. Oba pak společně s ostatními sledovali Milana Popelku, jak zády k brance nůžkami přes hlavu střílí gól do prázdné kisny a stanovuje konečný výsledek na 2:2.

Pohled na výraz ve tváři „šílence“ k nezaplacení.