Fotbalisté z Blížkovic přezimují na druhém místě 1.B třídy
Městys Blížkovice se může pochlubit nejen perfektně zrekonstruovaným náměstím (dokonce i s vyznačeným 50. poledníkem), ale i dlouhou a bohatou sportovní tradicí.
Od vynikající žákovské atletiky (díky trpělivé a mravenčí práci trenérky a bývalé ředitelky místní ZŠ paní Marie Bernardové, která je několikrát po sobě přivedla mezi nejlepší vesnické kolektivy v republice) až po klasické kolektivní hry, jako je kopaná nebo hokej.
V současné době se na velmi dobré úrovni drží fotbalisté Sokola Blížkovice, účastník 1.B třídy. Po skončení podzimní části přezimují s 24 body na krásném druhém místě tabulky za týmem Zastávky u Brna, na který ztrácejí deset bodů. Prozatímní bilance je pozoruhodná – ze 13 zápasů jich 7 vyhráli, 3 x remizovali a 3x prohráli při aktivním skóre 22:14.
„Ze všeho nejvíc mě těší, že v předcházejících sezonách jsme dostávali hodně branek, a teď máme druhou nejlepší obranu v celé soutěži,“ pochlubil se současný hlavní trenér Marek Ludvík. Vzápětí ovšem objektivně dodává, že za nimi je tabulka hodně vyrovnaná a každá prohra může znamenat propad dolů, což na jaře nechtějí dopustit a udělají vše pro to, aby se udrželi na špici. Proto jsme požádali vysoce ambiciózního trenéra Ludvíka o další podrobnosti…
Jak jste se k fotbalu a trénování vůbec dostal?
Hrát jsem začal nejprve hokej ve Znojmě a teprve v dorosteneckém věku jsem přešel na fotbal v Hlubokých Mašůvkách. Tam jsem nastupoval i za muže, rád vzpomínám také na roční hostování v Jevišovicích (pod vedením pana Novotného jsme tehdy vyhráli KP 1. třídy dorostu), potom jsem asi rok a půl hrál v Hostimi a nakonec to byly Blížkovice. Při jednom utkání v Únanově jsem si nešťastně přetrhl přední křížový vaz v levém koleni a pochopil jsem, že tím moje hráčská kariéra končí. Protože jsem chtěl u kopané zůstat, rozhodl jsem se pro trenérskou dráhu. Nějaké zkušenosti jsem pochytil ještě coby dorostenec v Hlubokých Mašůvkách od pana Antonína Weisse při trénování žáků, takže jsem již věděl, oč jde.
Kde všude jste trénoval a kdo vám nyní pomáhá?
Po již zmiňovaných žácích v Mašůvkách to byl dorost a béčko Blížkovic, u blížkovického áčka jsem dělal asistenta Martinu Pikolonovi, kterého si velice vážím. Jednu sezonu jsem trénoval muže Blatnice u Jaroměřic n. R. v OP a od loňské zimy, kdy z pracovních důvodů musel Martin Pikolon skončit, působím zase v Blížkovicích. Vydatně mi pomáhá vedoucí mužstva Miroslav Fouček, a pokud někdy trénink nestihnu, vede ho Martin Pikolon. Oběma za to moc děkuji.
V čem tkví tajemství vašich úspěchů a jak vypadá hráčský kádr?
Myslím si a tvrdím, že základ našich úspěchů je v poctivém přístupu a dřině, kterou kluci absolvovali v přípravě. Hrajeme se svými vlastními odchovanci a nyní máme jenom tři hráče na hostování. Jsou to mladíci Josef Částek a Martin Bauer z Pavlic a Ondřej Zejda z Hostimi. V tomto směru jsme asi raritou krajských soutěží.
Jsme na prahu zimní přestávky, jak bude vypadat ta vaše?
Teď budou mít hoši trochu volno, ale v lednu je opět čeká dřina. Trénovat budeme třikrát týdně, plánujeme nějaká přátelská utkání a na čtyřdenní soustředění pojedeme do Jevišovic. K dispozici zde budeme mít umělou trávu, posilovnu, víceúčelové hřiště a pěknou přírodu kolem přehrady na výběhy.
Co vás jako trenéra dokáže vytočit?
Liknavost a bezohlednost jednoho k druhému.
Koho z mužstva byste rád vyzvedl?
Nebudu jmenovat nikoho, fotbal je kolektivní hra a jedinec bez podpory ostatních neudělá nic. A v mančaftu máme 17 lidí, všichni jsou důležití.
Těžíte nějak z blízkosti školy a fotbalového hřiště?
Co se týká zapůjčování tělocvičny atd., s tím nemáme sebemenší problémy a děkujeme za to. Se zájmem dětí je to ovšem podstatně horší a spolupráce poněkud vázne, málokdo z učitelů nám pomůže přesvědčit kluky, aby si šli zakopat. Dřív byla situace jiná, lepší. Poslední paní učitelka, která měla o tělovýchovu velký zájem a vydatně pomáhala i nám, byla a v podstatě dodnes je paní Bernardová. Nelze ale všechno svádět jen na školu, je to samozřejmě také problém fotbalového oddílu a celospolečenský jev.
Komu byste chtěl na závěr poděkovat?
Především své přítelkyni Martince, že je tak tolerantní a pomáhá mi, protože fotbal opravdu zabere hodně času. Pak také divákům, pro které ten fotbal vlastně děláme a kteří nás inspirují k lepším výkonům. Na domácí utkání jich chodívá pravidelně kolem stovky, dost jich jezdívá i ven. Např. v Šatově jsme si připadali, jako bychom hráli doma, a pokud zajíždíme dál k Brnu, bývá autobus zcela plný. To samé nás čeká hned v prvním jarním kole, kdy jedeme na horkou půdu do Horních Kounic. Vážíme si toho, protože právě oni jsou tím naším dvanáctým hráčem na hřišti. Dík patří dále všem sponzorům, fotbalovému výboru, trenérům béčka i mládeže a vedení městyse Blížkovice. Na konec musím vyzvednout dvě konkrétní jména, která si zaslouží největší díky, jsou to Miroslav Fouček a Radek Strnad.
Převzato z webu Znojemsko.cz