15. kolo

Report

Zima už je snad definitivně pryč. Z pažitů slezl poslední sníh a podklad řádně prosychá. Nic tedy nebrání návratu k milované hře. Po dlouhé zimní přestávce, která byla navíc minulý týden ještě prodloužena odložením celého prvního jarního kola, naše věhlasná Benfika zajížděla k prvnímu utkání na šatovské letiště.Vzhledem k povětrnostním podmínkám, které v neděli panovaly, to chvílemi skutečně vypadalo, že přistává na hrací plochu nákladní letoun Antonov An-225.

Vinou souběžně hraného utkání našeho A mužstva, nebylo zase skoro kde brát, a tak na mě opět přišla řada. Vykrucoval jsem se, vytáčel jsem se, mlžil jsem, ale nakonec jsem přeci jen kývnul. Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu Foučkovi, že za mne zaplatil FAČR – „Předsedo, děkuji a při nejbližší příležitosti Vám to vrátím. Hned na úvod musím na svoji obranu přiznat, že pauza byla dlouhá a útočný klenot byl zanesen silnou vrstvou prachu a k blyštivému jasu měl hodně daleko. Ale k tomu se ještě dostanu. Druhou rezervní posilou byl David Coufal, který oprášil brankářské rukavice ze skladu (musel si je v kabinách půjčit, protože doma na půdě už je nenašel) a po více jak dvou a půl letech se opětovně postavil k soutěžnímu utkání.

I přes písečnou bouři u Chvalovic proběhla cesta skoro do Rakouska v klidu. Samozřejmě jsme stihli zhodnotit i holky u silnice, které měly zrovna v neděli odpolední směnu. Chuděry.

Před zápasem proběhla důkladná taktická porada a cíl byl jasný – odvézt nějaký ten bod. Byť konečný výsledek naznačuje jednoznačnou záležitost pro domácí, skutečnost byla odlišná. Domácí využili prakticky všechno, co se jim naskytlo nebo jsme jim, bohužel, darovali. Za to my pálili jednu příležitost za druhou. Nechci zde nijak snižovat kvality domácího týmu, ale výsledek neodpovídá tomu, co mohla hrstka fanoušků sledovat na hřišti.

Během prvního poločasu se zranil Milan Komenda, který si v jednom souboji přisedl koleno. Zdravotník Picík, místo aby vyběhl spoluhráče ošetřovat (zdravotník je luxus, který si nemůžeme dovolit), se začal hned vysvlékat a jal se jít do hry s odhodláním do poločasu minimálně vyrovnat skóre. Musel jsem jeho nadšení a nažhavenost krotit. Svého okamžiku se však dočkal asi za tři minuty, kdy bylo evidentní, že Milan dohrál.

V poločase jsme odcházeli do kabin za stavu 3:1, kdy jedinou naši branku vstřelil Kamil Svoboda. Ten se v přestávkovém rozhovoru přiznal, že před střelou zavřel oči, napřáhl a doufal, že nepřekopne zábrany. Naštěstí se jednalo o jeden případ z tisíce, kdy opravdu nepřekopnul a vstřelil krásný gól. Takže zase budeme muset čekat 999 střel, než opět rozvlní síť. Snad se dočkáme do roku 2024.

O přestávce jsme si řekli, že budeme pokračovat ze zajištěné obrany a budeme dále hrozit z brejků. Navíc nám do karet hrál silný vítr, který jsme měli druhý poločas v zádech. Nastolenou taktiku jsme vydrželi plnit dlouhých 8 minut, než nám tam domácí dali další dva góly. A pak přišla moje chvíle.

Vše jsme vsadili na jednu kartu – hrrr do útoku. Taktický záměr nasadit mne do hry, přinesl okamžité ovoce. Cca 5 minut mého pobytu na hřišti stačilo, abychom korigovali skóre na 5:2. Nebylo ani potřeba, abych se dotknul míče. Martin Janyška, prý velmi kvalitně, nacentroval na Ondru Čermáka, který se zavěsil do vzduchu a hlavou poslal míč do odkryté branky. Naštěstí tam nestál brankář. Určitě by ho zase trefil.

O chvilku později jsem se „řítil“ po levé straně na branku. Cestou jsem přemýšlel, jakou kulišárnu na gólmana vymyslím. Levá nebo pravá šibenice? Podél těla? Lob? V myšlenkách jsem se ale nějak ztratil a hle, byl u mě obránce. Plácl jsem do toho bodlem a …. metr vedle.

Mohli jsme i snížit na 5:3, ale proti byl domácí obránce, který zastoupil brankáře, když vyrazil rukou míč směřující neomylně do branky. Tomáš Řeřucha se domáhal technického gólu (zřejmě již něco tušil). Rozhodčí obránce vyloučil a nařídil pokutový kop. Tomáš však nedal.

Dál jsme bušili na vrata domácí obrany. Zleva, zprava, chvilku středem, ale bez kýženého úspěchu. Navíc nám domácí dali ještě jednu branku. Tak to rozhodčí radši ukončil.

Ke cti nám budiž alespoň to, že jsme se celý druhý poločas snažili o vstřelení branky. Zápas jsme nevzdali a šlapali jsme až do konce. Minimálně od toho se můžou kluci odrazit, ale to už bez mé pomoci.