K dnešnímu „Na slovíčko“ jsme si, i vzhledem k ukončení činnosti po letošní sezoně, pozvali zástupce dorostu. Původně jsem zamýšlel udělat hromadný rozhovor s několika hráči úspěšného kádru z minulých dvou let a několika, kteří je v poslední sezoně nahradili.
Bohužel, suverénnost ze soukromého života mladší členy týmu opustila, a tak jsem se setkal jen se staršími kusy. Na limonádu tak přišel Ondra Čermák, Jan Šula, Štěpán Dancinger, kapitán současného týmu Kuba Janík a Láďa Vybíral.
Celý tento pokus o skupinový rozhovor se postupně zvrhl ve špičkování se navzájem a nekonečný Štěpánův monolog podpořený dlouhým mlčením Kuby Janíka, Jendovo neúspěšné snažení se vracet Štěpánovi jeho narážky a jeden vylitý Jupík přímo do klína.
Seznámím vás tak s prvními deseti minutami rozhovoru, kde jsme se alespoň něco dozvěděli.
Rozhovor odstartoval šoumen Štěpán: „Ahoj, já jsem Štěpán Dancinger a nevím o čem mám mluvit.“
Jak vůbec vaše fotbalová parta začínala?
Štěpán: Začínali jsme od přípravky, ve které nás vedl pan Šrámek.
Láďa: První jsem k fotbalu přičichl já s bráchou Radkem. Po chvilce se přidal i Štěpán, Ondra a Kája Heimlich.
Štěpán: Prvně nás trénoval pan Šrámek, toho nahradil Pavel Holub, Franta Hochman, p. Švarc, p. Komenda. Trenéři se hodně měnili, vedení asi nebylo spokojeno s výsledky. Hráče vyměnit nemohli, těch bylo málo.
Ondra: Spíš to bylo kvůli tomu, abychom se naučili různé taktiky od různých trenérů. Kdyby nás už tehdy učili hrát jen na nakopávané balony, mohli jsme si ušetřit spoustu práce.
Jakých výsledků jste v kategoriích přípravky a žáků dosahovali?
Štěpán: Já si výsledky nepamutuji, ale co vím určitě, tak že při zápasech s Kounicemi jsme se všichni báli jedné místní dívčiny, co za ně tenkrát nastupovala. Když bych ji měl popsat kulantně, použil bych jen dvě slova – těžký sportovec.
Ondra: To jo, mi jsme tenkrát měli Markétu Kratochvílovou, ale té se nikdo ze soupeřů nebál.
Láďa: V době, kdy nás koučovalo duo Hochman-Švarc, jsme soutěž, v níž jsme nastupovali, vyhráli. Ale kdy a co to bylo už netuším.
Podle toho co od vás slyším jste v mládežnických kategoriích moc nezářili, kde se pak ve vás vzal ten skvělý dorostenecký tým?
Štěpán: Tak zářil jsem hlavně já, ostatní byli trošku zaostalí a projevili se až později.
Láďa: Spíš bych to viděl na slabšího gólmana. Štěpán měl v době osmé – deváté třídy přes devadesát kilo. Sice zabral velkou část branky, ale nebyl moc pohyblivý.
Štěpán: Slabšího gólmana jsme měli, ale nemáš pravdu s tím, že jsem to byl já. V době žáků jsem hrál obranu. Stabilně jsem do brány začal nastupovat až od přechodu do dorostu a to už jsem tam nikoho nepustil.
Kuba: Kromě pár balónů při utkáních.
Štěpán: Taky se s naším vstupem do dorostu do rodné vísky vrátil ligovej hráč ze Znojma, tudle Láďa. Byl sice trošku namachrovanej, ale časem se uklidnil.
Láďa: Velká změna nastala vytvořením dua koučů Částka a Řeřuchy. Pod jejich vedením jsme hned vyhráli okresní soutěž a postupovali.
Štěpán: On Částek taky přivedl mladého Pepíka, a přibyl i Ondra Zejda. Oba měli na posunu výsledků týmu značnou zásluhu.
Jak toto trenérské duo vlastně vzniklo?
Ondra: První sezonu nás v dorostu vedl p. Komenda. Utkání ve Štítarech se nějak vyhrotilo a skončilo tím, že jak hráč Komenda, tak trenér Komenda byli vykázáni ze hřiště. To bylo naposledy, co nás vedl. Do konce sezony ho nahradil právě Tomáš a po sezoně přišel p. Částek z Pavlic. Očividně si sedli a tak trénovali spolu.
Štěpán: S Tomášem jsme si vytvořili takovou symbiózu. Klapalo to, dokud jsem neodešel. I proto už letos netrénuje.
Hned první rok v krajské soutěži jste opět zvítězili. První tři zápasy tomu ale nenasvědčovaly.
Štěpán: První tři zápasy jsme rupli. To víš, náročné léto.
Láďa: Spíš respekt a zaleknutí se. Fotbal v kraji byl rychlejší a tvrdší. Nevěděli jsme, co máme hrát.
Štěpán: K probuzení nám hodně pomohlo, že Honza Šula přestal nastupovat v základu 🙂
Ondra: Tomáš Řeřucha nám to vysvětloval v kabinách. Měl tužku, papír a kreslil nám počet zápasů, branky … moc jsme to nechápali, ale asi to pomohlo.
Který postup jste si užili víc?
Štěpán: Určitě ten z okresu co jsme vybojovali v Suchohrdlích. Byl to rozhodující zápas mezi vítězi dvou skupin, přijela spousta fanoušků z Blížkovic … prostě zážitek.
Co si myslíte o současném dorostu?
Štěpán: Mají úplně jiný přístup, než jsme měli mi. Zdá se mi, jako by je to nebavilo. Jak kdyby chodili jen kvůli tomu, že je jich v týmu málo a pokud by nepřišli, neměl by kdo nastoupit. Na naše ročníky hned nenavazovaly další, byla tam dvouletá mezera, což se teď projevuje. Spousta těch mladejch kluků odehrála jen rok dva za žáky a šla hned do dorostu. Nejsou vyhraní. Navíc je tým složený ze starších hráčů kolem osmnácti let a mladých kluků kolem patnácti. Netvoří celistvou partu, v tomto věku má každý ročník jiné zájmy.
Dorost končí, oba týmy dospělých letos zazářily na druhých místech svých soutěží a jsou plné mladých hráčů. Má někdo z dorostu šanci se uchytit alespoň v béčku?
Štěpán: Jsou tam hráči, kterým fotbal jde, záleží jen na nich, jestli začnou chodit s chlapy na trénink. My jsme šanci dostali, nevidím důvod, proč by ji neměli dostat i hráči jako Radim Hochman, Radek Vybíral a další.
Radek Strnad: Řeknu vám jednu věc …
Štěpán: Co ten tady chce?
Radek Strnad: Kdo chodí na tréninky, šanci dostal.
Ondra: Jenže to je furt choď na tréninky, budeš hrát a pak ten co je na tréninku 2x za sezonu, hraje v základu a ten co chodí skoro pořád, hraje 5 minut na konci zápasu.
Štěpán: Na tom pozdním střídání něco je, pět minut fakt nemá smysl, člověk se kolikrát za tu dobu ani nepotká s balonem. Samozřejmě, ale hodně záleží na vývoji utkání.
Jak hodnotíte letošní sezonu z pohledu jak týmu tak vás osobně?
Kuba: Z počátku jsem očekával, že budeme hrát klidný střed tabulky, ale postupně, jak se náš počet zmenšoval, se další zápasy měnily trošku v peklo. Několikrát nás nebylo ani jedenáct. Za sebe musím říct, že jsem si zahrál opravdu hodně, kolikrát mi přišlo, že sám hraji za 2-3 hráče. Byla i doba, kdy mě to opravdu přestávalo bavit.
Laďa: Spousta našich hráčů byla výrazně mladších a nebyli „vyhraní“, ale to by mi až tak nevadilo. Co mě otrávilo, bylo to, že se snad ani nesnažili. Musím se ale přiznat, že místy jsem to flákal i já.